Změna plánu

Dnes jsem plánoval výlet na Sylt. To znamená autem do Havneby (12 km), popadnout kolo, koupit si zpáteční lístek na přívoz za 14 € a v 8.30 vyplout. To znamená brzy vstávat, v 7.30. To znamená, že jsem se celou noc budil, abych nezaspal. A to mám nastavený budík, že. No a jak jsem se budil, slyším na stanu jemné ťukání...

Ano,déšť. Po pěti dnech dovolené, kdy slunce stále svítilo z modré oblohy a jen občas se skrylo za jeden z kolem plujících oblaků, jsem něco takového nečekal. Zapínám yr,no a opravdu, ouha - bude pršet celé dopoledne a zřejmě i kus odpoledne. Animovaný pás oblačnosti putuje od jihozápadu na Skandinávský poloostrov (to je tady hned vedle) jen dokresluje cyklistovy chmury.
Tak tedy změna plánu - v dešti jezdit nebudu. Když už su vzhůru, tak dopíšu zprávy, sbalím se a vyrazím na sever. Pásu oblačnosti v patách. Uvidíme, snad na Sylt zbyde čas cestou zpátky, to už bude hezčeji.
Pršet nepřestávalo a tak nebylo zbytí a sbalil jsem stan za deště. Ani jsem ho neskládal, jen trochu smotal a strčil za sedadlo spolujezdce. Ale to nejhorší mělo teprve přijít.

Auto nechtělo nastartovat. Po otočení klíčkem nevydalo ani zakňučení. Kurňa, vypadá hůř, než jen vybitá baterka. Tak jsem zašel za Němci odvedle, aby mi pomohli auto roztlačit. Kupodivu naskočilo. Tak jsem se bál, aby nechcíplo, že jsem ani nevystupoval, jen jsem z okýnka zavolal "Danke!" a jel na recepci.
Přijel jsem k recepci a jak jsem zastavil, studený motor chcípl. Zaplatil jsem za kemp a ptám se slečny, jestli neví o nějakém autoservisu. Prý mám jet na hlavní křižovatku a u pumpy vpravo že je dobrý autoservis. Mezitím se chlapík, co je tam asi vedoucí ptá, jaký mám problém. Jestli je to elektřina. Moc jsem mu nerozuměl, ale slečna říkala, že mi pomůže. Za chvilku vyjel zpoza recepce s autem a najel čumákem proti mýmu autu. Pomocí drátů jsem nastartoval, zase na něj z okýnka zavolal "Thank you!" zamávali jsme si a jel jsem do servisu.
U servisu auto zase chcíplo. A v servisu bylo jiné auto, Německé, které taky nechtělo startovat. Byl tam s ním chlapeček, tatínek a dědeček, aby se nebálo, když se v něm šťárá opravář. Tatínek sledoval dění a dědeček se klukem schovával v dílně před deštěm. Dědeček mluvil anglicky, tož jsme si občas povídali. A občas ne. Když říkal vnukovi, že su z Československa, tak jsem se mu do toho vložil, že Československo už devatenáct let neexistuje. "Aha," povídá. Oni to lidi vůbec celkem nevědí, hlavně starší. Software v kempu taky nechtěl přijmout kód CZ, museli jsme mu dát CS.
Opravář na chvíli nechal německé auto stát, mělo nějakou zlomeninu drátu nebo něčeho, a podíval se na moje. Sympatický chlapík, brebentící a žertující německy, takový hyperaktivní neposeda - evidentně ve svém živlu. Mluvil i trochu anglicky, což bylo fajn. Nejdřív, že jestli je baterie kaput, tak by mi musel dát novou, ale že se na to podívá. Očistil kontakty, proměřil baterii, přes externí baterku mne nechal nastartovat, rukou si přidával plyn, zas něco měřil a pak povídá, že baterka je v pořádku, jen je úplně vybitá. Že ji není třeba měnit, že mám jen nechat aspoň 30 km nechat motor běžet, nevypínat. A pak, skoro spiklenecky, aby ostatní neslyšeli, že dostane 100 korun. Dánských, samozřejmě. Měl jsem takovou radost, že jsem se mu ani nepokoušel vnutit eura, dal mu všechny své papírové dánské koruny, potřásli jsme si rukou a jí radostně odjel.
Jel jsem na sever ostrova, kde jsem sice už byl včera, ale od Němky se dozvěděl, že ta disablovaná keš tam je. A pravdu tam byla. Zrovna pršelo míň a motor auta v povzdálí spokojeně předl.
Pak jsem jel na jih, do Havneby na oběd. Měl jsem totiž jen dva krajíce chleba ke snídani a už bylo po poledni. Zatímco jsem čekal v dílně, jíst se nedalo. V osvědčeném Havnekiosken jsem si dal osvědčené kebabmix a nezklamalo. K tomu půl litru Pepsi Max, to vše za elf ojro.
Zatímco jsem čekal na jídlo, bylo venku hotové boží dopuštění. Déšť padal v proudech a bušil do plastové střechy kiosku. Ale sotva jsem dojedl, déšť ustal.
Vyrazil jsem na východ, na Sonderstrande, s úmyslem jet po pláži až do Lakolku. Ale to se nepovedlo. Dojel jsem až skoro tam, skoro až k oblasti, kde auta můžou až k moři. Najednou přede mnou malý kopeček a za ním - hluboký písek! Zkoušel jsem jím projet, neztratit rychlost, ale za chvíli to už nešlo ani dopředu, ani dozadu. Nacpal jsme pod kola prkýnka a podařilo se mi o půl metru couvnout. Zrovn jsem se chystal na další kolo, když jsem uviděl cca 200 m ode mne lidi u auta. Zamířil jsem si to k nim. Po asi stovce metrů si mne všiml a hned jim bylo jasné, o co jde a vydali se mi naproti. Chlapík, mluvící jen německy, povídá, že už se jim to taky stalo. Než jsme přišli k auto dohnal nás ještě dědeček a oba mne společnými silami roztlačili. Odjel jsem až za zrádný srázek a když jsem se vracel jim poděkovat, už se vraceli. Tak jsem jim jen zamával a zavolal "Sehr danke!"
Takže další katastrofa zdárně překonána. Mohl jsem tedy vyrazit za svými hlavními cíli - navštívit nejzápadnější bod Dánska a dojet do Skagenu, kousek od bodu nejsevernějšího.
Když jsem kolem šesté po několika keších dojel na nejzápadnější bod, zjistil jsem, že na sever mi zbývá ještě 400 km a ne jen nějakých 120, jak jsem si bláhově myslel... Než se hnát do noci takovou dálku, rozhodl jsem se přespat v nejbližším kempu.
Najednou jsem měl zase spoustu času a tak si šel nejzápadnější bod prohlédnout pořádnějc. Je to zvláštní místo. Kromě pláží s bílým pískem jsou to spousty betonových bunkrů. Těžko říct, k čemu sloužily  střílen mají pomalu, spíš žádné, a jsou o dost větší, než ty naše. Tak 20 až 30 m na stejně. Vysoké jsou tam šest, osm. Vypadá to, jako by původně byly na vrcholcích dun, ale odtam sklouzly dolů. Jsou různě nakloněné a různě zabořené Jeden leží mírně zešikma skoro celý na písku, zadní rohy zvednuté, ale původní vchod/vchody? úplně zaváté pískem. Z jiných čouhá jen roh či dva nebo jen horní "deska". Možná to ani nejsou skutečné bunkry - hned za pláží je střelecké cvičiště  možná jsou to jen nějaké cvičné cíle či objekty.
Zašel jsme taky na nejzápadnější místo, stoupl si metr do vody a stál tak vlastně těsně vedle Dánska. Vlastně jsem na toto místo došel dvakrát. Chtěl jsem si totiž uložit jeho souřadnice, ale jako na potvoru se mi zrovna v tu chvíli vybili baterie v navigaci. A než jsem přišel nato, jak k této činnosti přimět telefon, voda v moři trochu klesla, z vedlejšího ostrůvku se stal kus pevniny a nejzápadnější bod byl o nějakých 30 m dál.
Nakonec jsem si prohlédl maják - zvenku, poslední vstup v 17.00 - odjel do kempu, ubytoval se, rozprostřel mokrý stan, aby v posledních paprscích slunce trochu usnul, uvařil si moravské klobásky s bramborovou kaší a teď sedím v kuchyňce, dopisuju zápisky, zatímco za mými zády sedí německá děvčata,hrají nějaké karty a poslouchají nějaký německý televizní pořad pro mládež. A to je pro dnešek vše, jdu spát!