Písek

Poslední den v Dánsku. Tedy, poslední celý den v Dánsku. Většinu dne zataženo, ráno a dopoledne chladněji než dříve. Nasnídám se a vyrážím na sever. Nejzazší sever Dánska - mys Grennen, kde se setkávají vody Skagerraku a Kattegatu. Nejdřív ale musím urazit 110 km.

Duna

Duna

První zastávka (samoobsluhu Hirtshalsu nepočítám) je Råbjerg Mile. Je to obrovská duna, která vznikla někdy koncem 19. století po jedné bouři na pobřeží Skagerraku. Od té doby ji vítr žene na východ. V průběhu 20. století dánská vláda vykoupila okolní pozemky, by duně nestálo nic v cestě a mohla se přirozeně posouvat. Dnes je 40 metrů vysoká a má něco přes polovinu cesty za sebou - v půlce byla někdy mezi světovými válkami. Předpokládá se, že pobřeží Kattegatu dosáhne někdy kolem roku 2230. Uvidíme.

A jdeme do lesa!

Marný vzdor

Na dunu je volný vstup a kolem ní vede kešková série Rundt om Råbjerg Mile.Rozhodně stojí za to si ji projít, ještě odpoledně bych to označil za největší zážitek dne. Série vás provede po okrajích duny, která na předním okraji pozvolna zaplavuje vřesoviště a borové lesy. Uvidíte borové semenáčky, které úporně vzdorují písečným přesypům, i ty, které již svůj boj vzdaly a jejich uschlé větve trčí z vítězícího písku. Přivede vás také do jejího středu (i když na nejvyšší bod plný turistů a pouštěčů draků si musím dojít z vlastní vůle) a zavede vás i do míst, kudy se už duna převalila, kde vznikají mělká jezírka a zvolna sem nastupují mechy a za nimi vřes. Projdete si po stranách a uvidíte, že duna není jen jedna halda písku, ale mnoho přesypů, které se převalují přes sebe, některé jsou rychlejší, jiné bržděny travou, co na nich roste, pak pomalejší, dohánějí se, přesypují a zase se vynořují.
No, strávil jsem tam asi čtyři hodiny a skoro celou cestu jen na boso.

Kostel

Pak jsem se jel podívat na zavalený kostel. Kostel sv.Vavřince, kdysi největší v šírém okolí, už od 17. století začal zavalovat vátý písek. Věřící se úporně snažili kostel vykopávat, ale nakonec v roce 1795 král povolil kostel zrušit. Loď musela být stržena a zůstala jen věž, později používaná i jako maják.

Na místě je obrázek, jak to tam vypadalo dříve a také kolíky vyznačený obrys bývalé lodě. A nedaleko je jedna z nejlepších kešek, co jsem zatím viděl; stálo by za to udělat její klon.

Už cestou z duny ke kostelu na mne padala únava a tak jsem si po příjezdu na parkovišti chvilku zdříml. Asi tak hodinku a půl. :-)

Skagen

Ve Skagenu jsem se zastavil, protože je to prý krásné městečko. No, o půl osmé večer, když jou ulice prázdné a všechny krámy zavřené, vypadá dost pustě.

Největším zážitkem byl tedy Havne Grillen, který dle očekávání nezklamal. Obrovský Bacon/Cheese Havneburger byl dokonalý, s dvoucentimetrovým "plátkem" masa uprostřed (57 korun). Dokonalou vzpomínku kazí jen hloupý nápad vyfotit si jej - při přendávání z ruky do ruky se mi nějak rozjel, část zeleniny se pokusila uprchnout i s růžovou majonézou a to cestou přes moji košili a kraťasy. Pokus o útěk byl ale úspěšně zastaven a večeře v klidu snězena. Cestou k autu jsem potkal zmrzlinářství a návštěvu Skagenu završil banánvo-čokoládovou a punčovou zmrzlinou s máršmelounovou čepicí.

Kraj světa

Na kraj světa je to z parkoviště ještě dobrého jedenapůl kilometru. Dorazil jsem tam chvilku po západu slunce, asi tak v devět večer. Povídání v průvodcí o vodách Skagerraku a Kattegatu bouřlivě se setkávajících na samé špičce mysu jsem nevěřil, ale je to tak. Vlny jdou z obou stran třískají o sebe a pění. A mezi nimi - tuleni!

Snad bych si jich ani hned nevšiml, ale upozornila mne na ně slečna, co je natáčela na foťák. Bylo nás tam dohromady asi šest lidí a koukali jsem fascinovaně na smečku vodních tvorů bezstarostně se převalujících ve vodách, které cedule na břehu označují za životu nebezpečné a důrazně varují před zrádnými proudy a zakazují koupání. Ale tuleni to asi vidí jinak. Nebo neumějí číst...

Tuleni na břehu

Občas se některý tuleň pokoušel vylézt na břeh, ale asi se nás bál. A tak jsem ustoupili asi o deset patnáct metrů (mě to došlo poslednímu) a už to bylo - nejdřív jeden, malý a pak další a další. Dohromady sedm tuleňů. Jeden byl výrazně větší a jen co vylezl na břeh, sledoval, kde jsou ostatní. Asi to byla matka s mláďaty, někteří byla tak poloviční. Ale dva byly větší, i když taky menší než ten největší, možná loňčáci.

No je vím asi jasné, že proti tomuhle nemůže nějaká duna obstát - rozhodně šlo o největší zážitek dne, vlastně celého výletu do Jutska.

Domů

Tak tohle byl nejvzdálenější bod mé cesty. Chtěl jsem uložit obrazovku navigace s vyznačenou cestou a vzdáleností, ale asi to na ni je moc daleko nedokázala trasu vypočítat. Tak jsem to udlal aspoň teď, ráno, v Google mapách.