Poznávací zájezd

Ráno zase telefonát s Vodafonem. "Tak hlasový roaming už funguje, teď ještě ta data." Operátor všechno prověřil, u nich i v mém telefonu, a že by mělo všechno fungovat. Ale ono ne. Tak že to prý probere s techniky a zase zavolá. Ano, zavolal, dokon dvakrát, ale zase až za nekolik hodin a když prostě člověk jede na kole,tak ten mobil neslyší. Hm, jednou jsem jej i slyšel, zrovna jsem stoupal na Høstbjerg (hora vysoká 19 m, zmiňoval jsem ji včera), ale než jsem přístroj vydoloval ze zadní kapsy cyklistického trička, kde se ukrýval mezi razítky a použitými kapesníky, tak to pan Vodafone vzdal. :-(

Ještě jsem si odmazal dánské a německé popisy earth keší (včera jsem nemohl vzít tu v Havnby, protože se do navigace vešel jen dánský text a tomu já nerozumět), vyluštil si jednu mysterku (čti: přečetl souřadnice zapsané brailovým písmem), ujistil se, že druhá je vlastně letterbox bez razítka, a že skutečný letterbox je přímo na úvodních souřadnicích a hurá zase na kolo. Po včerejších 45 km jsem doufal v něco kratšího.
V plánu jsem měl nejem dosbírat zbývající keše, ale také navštívit všechny místní pamětihodnosti. První byl již zmiňovaný majestátní Høstbjerg. Fakt je, že mezi všemi těmi vlnkami a oblými dunami vypadá jako opravdový kopec, byť je to taky jen hromada písku. (Celý ten ostrov je jen hromada písku, kterou tu "jen" nějakých 5000 let našplouchává Severní moře a nafoukává vítr.) Na jeho vrcholku je dokonce cítit ten vítr, který jinak poznáte, jen když proti němu jedete na kole. Kopec je porostlý vřesem, stejně jako pláně západně od něj. Na východním úpatí je borový les - sázejí je tu od 19. století, aby zpevnili duny - a všechno to, borovice i vřes, krásně jemně voní.
Tož jsem se pokochal krajinou, nechal se od Němců vyfotit pro earth keš, našel tradinu a zase hup na kolo, směr Kommandørgården.
Kommandørgården je dům, jaký si po ostrově stavli kapitáni velrybářských lodí z peněz vydělaných na výpravách k břehům Grónska. Rømø bylo totiž od 16. do 19. století proslulé jako zdroj velrybářských kapitánů. Chlapi pak byli na místní poměry bohatí, a stavěli velké honosné chalupy, vybavovali je luxusním nábytkem, stěny obkládali holandskými kachličkami, na strop nechávali malovat andělíčky a do stěn zabudovávali skříňky na spaní. Chalupa je krásně zachovalá, včetně sklepa s kuchyní, chlíva a stodoly, žádné nakozervované, jako na zámku, prostě jako kdyby odtam lidi odešli, nechali to tak padesát let prázdné a pak někdo přišel a uklidil. Jo, a do stodoly dali kostru chcíplého vorvaně, co ho tu v roce 1996 vyplavilo moře. Chalupa je teď muzeum a vstup je zdarma. (!)
Asi o sto metrů dál je nejstarší a nejmenší zachovaná škola v Dánsku. Vstup je tady zdarma, ono tam toho zas tak moc není, jen společná lavice, stojan na tabuli a zabudovaná kamna. Škola je z konce 18. století, má jen mini předsíňku, ze které se i topilo v kamnech ve třídě, třídu a ještě jednu komůrku, asi kabinet a sklad dřeva do kamen v jednom. Strop tam nají tak 190 cm vysoko, no narovnat jsem se nemohl. :-)
Pak tři kešky a hledat velrybí plot. V domě velrybářství bylo na ostrově dřevo drahé a tak si někdo oplotil zahrádku velrybími zuby (asi kosticemi). Dnes, po dvoustech letech, vypadají vybělená prkna. Plot je důležitý tím, že kousek od něj, naproti dřevěné sošce velryby, je finálka jedné mysterky.
Pak jsem zajel až na severní konec silnice a z vyhlídkové plošiny koukal na leteckou střelnici zabírající společně s přírodní rezervací severozápadní cíp ostrova. A pak šup na kolo a po magistrále rovnou na jih. Nejdřív k letterboxu u infomačního střediska (bylo už čtvrt hodiny zavřené, zase jsem se nějak flákal, mají jen do 16.00). Tady jsem si všiml, že mi volal Ondra Jakšík a tak jsem mu volal zpátky a řešil nějaký problém na anonymizované databázi - snad díky tomu budu moct zůstat na dovolené o pár dní dýl a dohnat to, co jsem nestihl kvůli problémům s technikou.
U letterboxu jsem potkal kačerku z Německa. tedy, ona tam za mnou přišla. Učitelka, na pětitýdenní dovolené v Dánku se dvěma psisky (jeden se jmenuje Johann, má to napsané na postroji na zádech) a obytným vozem. Tak jsme pokecali, vyměnili si otisky razítek do deníčků, rozloučili se a po čtvrt hodině se potkali u další keše. Já tam byl na kole dřív, než ona s autem  - inu já přijel ke keši na 3 metry, kdežto ona musela 200 m z parkoviště.
Pak jsme se potkali u kostela. To ona přijela, když já měl už zalogováno a po prohlídce náhrobních kamenů velrybářských kapitánů. A pak jsem se ještě potkali u starobylé hasičské zbrojnice a společně hledali nano keš, která se ukázala být filmovkou zastrčenou za kořen v hlíně. Zase jsme pokecali, ale tady se ona už otáčela a jela do kempu u Ballumu a zítra už domů.
Já pokračoval na další keše na jih, do Vråby Plantage, tj. borového lesa vysázeného na dunách u vesnice Vråby. Tady jsem vystoupal na druhý nejvyšší kopec ostrova vysoká 18 m. A pak přes včera nenalezenou kešku do Havneby, do osvědčeného kiosku na večeři. Tentokrát jsem si dal pølsemix. Myslil jsem, že to bude totéž, jako kebabmix, jen místo masa budou klobásky. Ale kdepak! Jediné, co zůstalo byli hranolky. Zelenina byla nahrazena cibulí a to ve třech podobách - cibulová kolečka, najemno nasekaná drť a spousta (předem) osmažené cibulky. Místo tatarky byla kari omáčka a msto masa dva druhy klobásek, tedy spíš párků nakrájených na jedenapůlcentimetrové špalíky. Taky to bylo moc dobré, jen jsme měl ten pocit zklamaných očekávání - chuťové pohárky byly nachystané na tatarku, salát a hrášek. K tomu jsem si dal třetinku Tuborgu (na čekání, než mi jídlo připraví) a půlku Pepsi Max, jako včera, k jídlu.
Po večeři jsem se už jen nechal vyfotit u Størme Pillar a hurá na 12ti km cestu zpátky do kempu. Celkem to tedy dnes dalo 43,43 km. Ufff!
Po návratu jsem si koupil dvě půllitrové plechovky Tuborgu, posadil se ke stolečku a na sluníčku popíjel. Když se ochladilo, šel jsem si dát flísku a Němec odvedle se ptá "Kalt?" tak jsem se s ním dal do řeči. Z těch kousků němčiny jsem skládal otázky jako kde dneska byli a odkud jsou a tak. Pak se někde objevil druhý Němec a ten první povídá "Hele, on mluví německy." A zas jsme kecali. Jsou odněkud od Oldenburku, Basel se to tam prý jmenuje. Dělají pro firmu Gardena, co patří pod Husqvarnu a prý mají dvě fabriky někde v Čechách. Ten starší (60>) je prý šéf, haha. Pak se objevila manželka toho mladšího (<60) Němce a kázalo se, že ta umí anglicky. Starší po chvíli odešel, ale mladší poslouchal a žena mu občas překládala. Jsou tu jen na dva dny, zítra už odjíždějí, je tu hrozně krásně, škoda že tu nejsou na dýl. Atd.
A pak jsem se vykoupal, pracoval na počítači, jedl zbytek melounu a šel spinkat. :-)